Jsou věci, které se s vámi
nesou celý váš život. Věci, které vás tvoří, vylepšují, ničí, nebo prostě jen
vedou dál. V mém případě jsem bohužel člověk, který při zamyšlení dokáže
najít hrozně moc těch věcí, co spíše ničí. Jednou z nich je „Děláš to pro
sebe…“ Je to jednoduchá fráze, která přece jen nikoho nemůže urazit. Pro někoho
ale tato fráze může být důvodem ke zklamání. Představme si případ, kdy někdo velice
touží po nějakém uznání. Původ nemusí být v sobectví. Stačí, když je toho
uznání nebo pochvaly opravdu málo, nebo když chybí úplně. Takový člověk se může
zprvu opravdu snažit, aby v něčem vynikl, a obětuje tomu spoustu času a
úsilí. Nakonec může dosáhnout skutečně i nějakého hodnotitelného úspěchu, lepší
známky ve škole, vyznamenání, ocenění v nějaké oblasti. Od ostatních sice
padají slova o tom, jak je to skvělé, ale tenhle človíček to moc neslyší a vše
je jakoby za oponou. Tenhle človíček se těší, jak poběží za lidmi, kteří jsou v jeho
životě nejdůležitější, pochlubí se jim a uvidí, že jsou na něj hrdí a že
doceňují, co dělá. Místo toho, ale uslyší: „Však to děláš pro sebe.“
Zkusí to ještě párkrát
a pak zahořkne. K čemu je přece veškerá snaha, když ji nikdo neocení?
Tahle myšlenka už zůstane napořád v hlavě a ovlivní rozhodnutí člověka v některých
důležitých životních situacích. Náš človíček má na výběr několik možností.
Některé z nich jsou snazší, než ty druhé. A tak si řekne: „K čemu to
všechno? Uvítá to někdo?“ Ano, může to udělat pro sebe, ale protože nezná to
správné ocenění, neumí ocenit ani sám sebe. Neumí ocenit to, když je jeho život
lepší, a nedokáže z něj a v něm být sám o sobě šťastný.
Tohle je i můj případ.
Tolikrát jsem v životě místo něčeho vlídného slyšel, že to dělám pro sebe,
že jsem tomu začal věřit. A když tomu věříte, něco děláte a přitom se pořád nic
tak nějak nemění, přestanete věřit tomu, že někam vede to, když věci děláte
jenom pro sebe. Dělal jsem prý všechno pro sebe. To mi říkali. Tomu jsem věřil.
Věřil jsem tomu ještě víc, když se rozpadl můj vztah a opravdu jsem vše mohl
dělat jen pro sebe. Je pravda, že jsem toho pro sebe možná udělal i docela
dost, ale přikládal jsem tomu malou váhu. Dodnes věřím, že toho pro mě mnohem
více udělalo mé okolí. Chvíli jsem váhal, zda se nemá mé myšlení ubírat právě
tou cestou, že už nebudu dělat věci pro sebe, ale věci budu dělat hlavně pro
jiné. Ale víte co? Když něco děláte, snažíte se pracovat na sobě, snažíte se
zlepšovat v jakékoliv své oblasti, tak to neděláte JEN pro sebe.
Možná jsem konečně
objevil, proč se můj mozek s myšlenkou „Děláš to pro sebe“ nikdy nedokázal
srovnat. Představa výkladu té fráze ve mně vždy vyvolávala jednu věc a tou je
osamocení. A jestli se něčemu v životě chci vyhnout, tak je to právě
nevítaná samota. Zamyslel jsem se nad sebou a řekl jsem si, k čemu to je.
K čemu je těch skoro už 29 let osobnostního rozvoje, tolik let zkušeností,
úspěchů a neúspěchů. To všechno tvoří mě, včetně mých schopností, toho, co
umím, jak se chovám, jakou mám práci… A pak mi to došlo. Jednou tohle všechno
totiž nebude jen moje. Bude to mé ženy a mých dětí. Sice se divím, že mě po
všem, co jsem zažil, víra ještě neopustila, ale věřím tomu, že tu jednoho dne
prostě budou se mnou. Takže, když už se mi něco podaří, tak to nedělám jen pro
sebe. Dělám to i pro ně. S takovou myšlenkou je najednou „Děláš to pro
sebe“ úplně jinou frází. Najednou je to fráze, která je plná naděje (tedy alespoň když ji povím já sobě). A než se
stane, že budu žít a dýchat jen pro ty největší životní poklady, budu to dělat
pro vás.