Deset a půl

hodin mého života. :)

Když jsem si zařídil tady v Brně brigádu, byl jsem připravený na to, že v pekárně zažiju ledasco. A protože lidě chtějí mít své pečivo hezky po ránu čerstvé, nezbývá než upéct ho kdy? No v noci! :-) Přihlásil jsem se na noční směnu a aby toho nebylo málo, tak byla pro jistotu jedenáctihodinová. V smluvených 19 hodin jsem pozdravil vrátného a ten mě vyexpedoval do šatny a následně za mistrem. Nejprve se ho nedařilo 15 minut najít, načež se zčistajasna ráčil objevit. Byl jsem ale překvapen, když na mě promluvil svěží téměř šedesátník s vizáží pana Landovského. Zavedl mě do výtahu, který se pohyboval vzhůru tak rychle a toužebně asi jako velká A'Tuin na své pouti vesmírem. Když jsem dorazili do správného patra, s výkřikem "Holky, vedu vám pracanta!" rozrazil dveře a uvedl mě tak na pracoviště. To jsem ještě ani pořádně netušil, že jsem se ocitl v koblihárně.

První práce, která mi byla přidělena, byla vkládání papírů do bedýnek. Poté, co bylo vše hotovo, jsem malé kuličky těsta skládal na podivné podnosy. Když tyto kuličky nakynuly do ohromných rozměru, začalo mi pomalu docházet s jakým druhem pečiva to mám tu čest. Když se tyto pseudokoule osmahly v oleji (kdybyste viděli tu digestoř... blééé), zbývalo přidat jim jednu zásadní ingredienci. Nikdo přece nejí rád koblihu, pokud uvnitř nenajde porci marmelády, že? A od toho jsem tu byl opět já, který jsem stál u stroje, který plnil svou funkci plnění koblížků marmeládou. Postup je velice jednoduchý. Dokonce natolik jednoduchý, že za chvíli si připadáte jako stroj obsluhující další stroj. Vezmete dvě koblihy, napíchnete na dvě tenké trubičky, stisknete tlačítko, sundáte a uložíte do přepravky. Není divu, že vám za chvíli myšlenky lítají úplně jinde... třeba i po jiných městech. Tuto práci jsem úspěšně vykonával asi do půl druhé, kdy jsem byl převelen na pojíždění po skladu s paletovacím vozíkem a následně jako člověk, který skládal bochníky chleba vyjíždějící z pece na přepravníku do bedýnek.

A to byla asi ta nejzajímavější a relativně nejdelší část pracovní doby. Bochníky se na mě řítily jeden za druhým. Postupovaly ve vlnách jako nějaká zvrhlá napodobenina frontových vojsk. A já jsem se musel bránit. Připravil jsem si bedýnky... a jako hodný otec jsem tato zlobivá dítka ukládal do jejich postýlek po třech. Mimo to je u pece docela horko a člověk se snadno spáli. Lil ze mě pot a v onom žáru a spěchu boje s nekončící armádou jsem si připadal jako nějaký akční hrdina. Nebo spíše jako Sysifos. :)) Nakonec jsem ale vše zdárně přežil a můj dnešní úděl práce byl splněn. A jelikož jsem cestou domů dostal po dobře vykonané práci chuť na pivo, tak jsem si ho také samozřejmě koupil. :-) 

Práce je zvláštní věc.... dobře se mi u ní přemýšlí, pokud se jedná o nějakou práci techničtějšího druhu. Napadají mě pak zvláááááštnííí myšlenky. :D Ve tři už jsem ale začal přemýšlet, jestli už moje sedmikráska spí a jestli se jí něco hezkého zdá, tudíž se mé myšlení docela vrátilo  k "normálu".

No a teď tu sedím, hrozně mě bolí nohy a záda, jsem šíleně unavený, ale také mám docela zvláštní pocit spokojenosti a štěstí. No... snad je to tím Starobrnem. :-))

Pokud tento blog ještě někdo sleduje, tak děkuji za věrnost. Mějte se všichni překrásně. Brzy zase na viděnou.